Solo turistika jako návrat k sobě

Letošní zvláštní rok vedl k tomu, že jsem se ani jednou končetinou nedostala za hranice, ale po Česku jsem toho navýletovala jako žádný předchozí rok. S rodiči, kamarádkou, psem, lidmi z cestovatelské facebookové skupiny nebo úplně sama. Rozhodla jsem se soloturistiku zkusit, protože co člověku také zbývá, když je sám, věkově se blíží třicítce, kamarádi nemají čas nebo chuť, nechtějí chodit takové množství km nebo tak rychle, a vy máte tolik míst, které chcete navštívit. To pak máte jen dvě možnosti – vyrazit na vlastní pěst, nebo sedět doma na zadku, čekat a nechat si život a zážitky utéct mezi prsty.

Ono se to snadno řekne vyrazit sám. Ale jak má člověk zaměstnat hlavu, když si nemá s kým povídat? Nezničí ho vlastní zžíravé myšlenky? To přece nejde! říká si kdekdo. Po pár pokusech, však zjistíte, že je tomu právě naopak a vy si to dokonce užíváte.

Solo turistika mi hodně pomáhá najít cestu zpátky k sobě. Když jdu sama, je tam jen cesta, moje hlava, srdce a nohy, nic víc. Jen tady a teď. Když na mě jde splín, nebo se potřebuji rozhodnout co v životě dál, vyrazím sama ven. Ona už mi na to příroda dá odpovědi. Ideálně k tomu přidám nějakou výzvu, například že vylezu nějaký kopec, na který bych si netroufla, půjdu natěžko s batohem nebo si posunu laťku na počet kilometrů (můj denní rekord je 36 km na Praděd s 12 kg na zádech. A pište si, že ty plochý nohy s vbočenými palci mi to daly večer zatraceně sežrat). Úžasnou zkušeností je i solo přespání v přírodě.

Každopádně je samota léčivá. Nemusíte přemýšlet, co druhému říkat, nebo ho naopak nemusíte celých třicet kilometrů poslouchat žvanit o tom, co se stalo včera v Ulici a kdo z vašich známých zase otěhotněl nebo se zasnoubil. Pokud si zajdete, nebo se ztratíte, také nemáte nikoho, koho byste mohli vinit, jen sebe, a to si pište, že on vás ten vztek hned přejde, protože o samotě nemá moc smysl. Pokud máte problém s žitím v přítomném okamžiku a většinu času jedete s hlavou v oblacích na autopilota, je soloturistika ideálním cvičením. Když vám nad hlavou zpívají ptáci, podél stezky zurčí řeka a záda vám ohřívá sluníčko, žádné problémy denního života nejsou tak velké, jako se zdají ve stresu města a každodenního kolotoče.

Samotnou kapitolou je spaní při soloturistice. Spaní sama v lese skýtá mnohé výzvy a nepříjemné pocity. On les v noci, kdy všechno potemní, není vůbec tiché místo, jak by člověk předpokládal. Najednou začnete vnímat i sebemenší vánek, slyšíte šramot brouků pod sebou či kroky větších zvířat na dálku. Nejhorší, co může být, je srnec v říji, který na celý les štěká jako zraněný pes. Pohyb těla v hamace vám navíc přijde hrozně hlasitý a musí ho slyšet všichni obyvatelé lesa dozajista, a hlavně ti násilníci schovaní za každým kmenem stromu. Mozek a instinkt samozřejmě bedlivě poslouchá, aby nás ochránil před případným nebezpečím. Je mu jedno, že český les je mnohem bezpečnější než ulice noční Prahy. Doteď s tím mám problém. Klasické špunty do uší mi nedrží, takže

první dvě solo noci jsem spíš probděla. Na třetí pokus v Českém Ráji jsem se vydala se špunty pro plavce, které drží a těsní, ale ke zlepšení nedošlo. Abych slyšela, co se děje kolem mě, jednoduše jsem si je vyndala, samozřejmě. Jednoduše nejsem schopná se sama v lese pořádně vyspat, protože mi to mozek nedovolí. Ale i přesto jsem ráno odpočatá. Příroda prostě nabíjí. A nejen to, prokazatelně léčí. Jehličnaté stromy totiž na svou obranu do vzduchu vypouští látky odpuzující škůdce. Jistě si všichni vybavíme tu charakteristickou vůni, když jdeme v horkém létě mezi smrky a borovicemi. Okolní vzduch je díky tomu skoro sterilní, a ony látky mají antibiotické a protirakovinné schopnosti. Tak šup do lesa pro trochu zdraví.

Letos jsem udělala ještě jednu změnu, místo klasického stanu jsem si pořídila hamaku. Zjednodušeně řečeno je to houpací síť, která se upevní mezi dva stromy a v ní ve spacáku spíte. Některé modely přichází se zabudovanou moskytiérou, takže máte jistotu, že se na vás komáři nedostanou. Její nesporná výhoda je, že se vůbec nemusíte hmyzu bát, oproti spaní pod širákem jste v bezpečí i před klíšťaty. A celkově se člověk ve vzduchu cítí bezpečněji než na zemi. Navíc se hamaka počítá ke způsobu bivakování, takže nemáte problém ani v chráněných oblastech, kde je zakázáno stanovat. Pokud je chladněji, vložíte do ní karimatku, pokud naopak prší, přidáte nad ní plachtu. Ale bacha, s tou je dobré si to dopředu vyzkoušet, nebo dopadnete jako já, kdy uprostřed noci pobíháte v ponožkách v lesním bahně, protože jsem s příchodem prudké bouřky zjistila, že plachta je nad hamakou moc vysoko, a tudíž mi začalo pršet na její konce, což by vedlo k promoknutí péřového spacáku. Takže chce to cvik, ale výsledkem je pohodlné lože i uprostřed skalnatého lesa.

Takže ať jsme letos třeba nemohli pořádně cestovat po světě, neznamená to, že by letošní rok stál za nic. Pokud jsme nebyli tvrdohlaví jako dítě, kterému seberou oblíbenou hračku, mohli jsme objevovat spoustu zajímavých míst, které nám naše země nabízí. Někdy je to jen o změně způsobu a úhlu pohledu a najednou před vámi stojí zcela nové dobrodružství. A co víte, třeba to příště zkusíte sami a zjistíte, že na tom nic není, naopak je to v dnešním uspěchaném světě regenerační.