Rozumíš anglicky? Aneb každodenní život Středoevropanky v Anglii

Než jsem se rozhodla odjet studovat magistra do Anglie, říkala jsem si, že mezi Českem a touto západní zemí nemůže být takový rozdíl, jsme přece součástí Evropy. No, není to jako porovnávat Rusko a USA samozřejmě, ale odlišnosti se i tak najdou. Vlastně na ně narážím každý den, po půl roce vzdálenosti skoro 1500 km od domova jsem k nim teď nějak citlivější než na začátku.

Pro Čechy důležité téma – alkohol. Ležáky, jaké jsou tak populární u nás, jsou tu v menšině, s přehledem vede tzv. ale, neboli rychle kvašené pivo, které je typické tím, že nemá skoro žádnou pěnu. Jestli si však myslíte, že pořádně pijí jen lidé na kontinentu, tak jde o velkou mýlku, vítejte v zemi ginu a (skotské) whisky. Angličané pijí, pijí hodně, pijí často a pijí bez míry, hlavně tedy mladí. Nezačínají sice tak brzo jako dospívající Češi, za to si to pak od 18. narozenin pořádně vynahrazují. Hospody a kluby jsou plné každý den týdne. V pátek a v sobotu se však toto z části studentské, z části seniorské město mění v inferno. To, že Angličané neumí pít, není bohužel žádný mýtus. Stačí jim málo (i mužům) a rychle vypito a už tu člověk vidí, věci, které by raději neviděl. Spoře oděné dívky se v malých šatičkách v prosinci válejí na chodníku jako příslušnice nejstaršího řemesla, která hodně přebrala. No, snad z toho vyrostou.

Co kdo nosí, je věc soukromá

Plynně přejděme k oblečení. Moje málo tolerantní babička by si tu jistojistě vykroutila obě oči a krk zároveň. Angličanky se netrápí tím, co si o nich a jejich oblečení myslí ostatní, a to jako člověk vyrostlý v málo tolerantní a nudně oblečené zemi, jako je Česko, oceňuji. Ne vše je však tak super. Ať jde o slečnu s padesáti nebo sto kily, obě jsou schopné si obléct ke krátkému svršku prosvítající legíny, které prozrazují víc než jen druh spodního prádla. Angličanky jednoduše svoji váhu a proporce neřeší a nebrání jim to v nošení ničeho. Nakonec, proč taky ne, je to koneckonců jejich tělo.

S tím souvisí i jídlo. Myslím si, že po mezi turisty a přistěhovalci neblaze proslulé pastě z kvasnic zvanou Marmite je nejhorším prohřeškem britského stravování nezdravé jídlo. Vegetariánství a veganství je tu sice skoro nejrozsáhlejší na světě (podle deníku Telegraph za posledních 10 let obliba veganství v UK vzrostla o 360 % a až 5 % populace nejí minimálně maso), nezdravá jídla tu stále převládají. Dá se říct, že hodně tomu napomohl lenivý životní styl, který Britům umožnily restaurace se snad všemi světovými kuchyněmi, ale zejména supermarkety oplývající stovkami druhů hotových jídel.

A pak jsou tu ještě ty proklaté brambůrky. Člověk, kterého napadlo rozdělit klasický pytel chipsů do malých balíčků o jednotlivé váze menší než 100 g, byl génius a ďábel zároveň. Britové tyto drobné pytlíčky přikusují k svačině, mají je místo dezertu k obědu nebo zkrátka kdykoli, kdy je honí mlsná. Malé balení klame zevnějškem, takže má člověk pocit, že přece takové drobné množství smažených lupínků každý den není nic špatného, ale kolik těch balení nakonec je? To, že Britové patří k nejtlustším národům na světě, je asi hloupá náhoda. Češi však nejsou o moc pozadu a malé pytlíčky brambůrků neznají. Možná jim nakonec křivdím. Já si místo chipsů dám raději čerstvou papriku, rajče či mrkev, čímž si mezi kolegy vysluhuji překvapené výrazy a otázky typu „Ty to jíš vážně syrové?“ Ano, asi jsem mimozemšťan, jím papriku jen tak samotnou.

Antibiotika bez laboratoře

S touto kapitolou britské společnosti jsem se zatím setkala jen minimálně, ale přece jen tomu bylo více, než jsem původně plánovala. Při zánětu močových cest je však návštěva lékaře nevyhnutelná. Zpráva pro všechny, kteří si stěžují na české zdravotnictví – buďte rádi za to, co máte doma. Sami Britové nejsou spokojení s modelem svého zdravotnictví, ale to není dokonalé asi nikde. Příkladem mohou být novopečené maminky, které odrodí a ještě ten samý den jdou domů.

Na pohotovosti jsem tu díky během předchozího přihlášení k lékaři nečekala déle jak patnáct minut. Doktorovi, oblečenému do košile a kalhot místo klasického bílého mundůru, stačilo pouhé mé popsání symptomů, test na přítomnost krve v moči a už mi psal antibiotika. To by bylo ještě v pořádku. Když však po třídenní dávce nemoc zcela neustoupila, druhý doktor nevyžadoval žádný vzorek, který by poslal do laboratoře na testy a napsal mi jiná antibiotika rovnou na týden. Jestli šlo opravdu o zánět, nebo zcela jiné onemocnění s podobnými symptomy, ho nejspíš nezajímalo. Mohu být ráda, že to bylo pravděpodobně ono a druhá antibiotika opravdu zabrala. S pobolívajícím zubem však raději počkám na návštěvu domů.

Ty jsi z Ruska?

Vždy jsem si říkala, že být na Západě přistěhovalcem, nemůže být tak špatné a degradující, jak to někteří popisují. No, vlastně do doby, dokud jsem se jedním takovým ekonomickým migrantem nestala. Otázku o mém původu si poslechnu každý týden minimálně desetkrát. Někteří se dokonce snaží tipovat podle toho, jak vypadám a jak si myslí, že lidé v dané zemi určitě vypadají. Ty jsi z Ruska? (Ne, nemám přízvuk, za což jsem vděčná, kdo ví, kam by mě potom zařadili). Vyprávět jim o tom, že ptát se člověka ze země bývalého východního bloku, zda je z Ruska, není úplně fajn, ve většině případech nemá smysl. Britové nikdy nemuseli žít pod cizí nadvládou. „No, it‘s not Pavlova, it‘s Pavlina. Raději mi říkej Pav.“ Ne, děkuji pěkně, nejsem, ani z Litvy, ani z Polska, ne… ne, Československo už vážně není. Ano, i takoví se najdou, ale jsou spíše v menšině. Velký počet reakcí na můj původ je propojen s Prahou. Lidé ji buď navštívili a zamilovali si ji, nebo o ní hodně slyšeli a chtějí se tam v budoucnu podívat.

Práce v kavárně a zároveň v kině mě učí velké toleranci, trpělivosti a kamennému klidu. „Odkud jsi?“ ptá se postarší žena, která si právě objednala nízkotučnou čokoládu se šlehačkou a posypem navrch. „Z České republiky.“ Následuje překvapený výraz. Se slovy hodně štěstí žena platí a odchází. Že by myslela brexit, nebo snad ví o mé zemi víc, než je hlavní město? Nevím. Podobných ne zcela korektních situací zažívám mnoho. „Tenhle leták je užitečný jako popelník na motorce,“ říká muž při návštěvě nového multiplexu. Nereaguji. „Rozumíš tomu? Popelník na motorce!“ Rozumím, ale nemám potřebu to nijak komentovat. To, že tu studuji magisterský titul mu raději říkat nebudu. Ano, opravdu rozumím a umím si v angličtině zařídit prakticky cokoli, píšu dizertační práci v angličtině, ale co je komu po tom že. Cedulka s mým exotickým středoevropským jménem ze mě dělá občas automaticky negramotu.

Kavárna není tiché prostředí. Neustále vám za hlavou hučí mlýnek na kávu, pípá časovač grilu nebo rachotí elektrický mixér. Ano, zeptala jsem se na tu objednávku třikrát, jelikož muž mluvil tak potichu, že ho nebylo přes všechen šramot slyšet, částečně si myslím, že to dělal schválně. „Ro zumíš anglicky? Co je tak těžkého na objednávce dvou čajů?!“ skoro křičí. Nevím, asi se mi prostě jen příčí to jejich přidávání mléka do britského národního nápoje. I když musím přiznat, že už jsem si ho sama několikrát připravila. Pravděpodobně pomalu psychicky migruji. Jindy zase uklízím stoly a (opět) postarší muž si neodpustí poznámku: „Přijde ti uklízení po lidech jako osobní úspěch?“ Eh? Ne, nebudu opakovat něco o svém studiu, česká výchova mě naučila přehnané skromnosti.

Nechci Angličanům křivdit, nejsou všichni takoví, jde převážně o starší lidi, a ti jsou snad všude stejní – opatrní vůči všemu neznámému a až neslušně otevření, jako by se už o nějaké konvence nestarali. Kolegové, spolužáci, vyučující, spolubydlící jsou všichni přátelští a s nikým jsem zatím neměla sebemenší problém. Je ovšem pravda, že jakmile se za Vámi objeví české hranice a vy odjíždíte zkoušet své štěstí jinam, ať už natrvalo nebo přechodně, budete narážet na reálie jiné kultury každým dnem. A o to je to dobrodružství možná lepší a cennější zkušeností. Nic člověka nenaučí tolik, jako začít fungovat daleko od všech a od všeho, co je mu blízké.