'Vítejte v Británii. Vybrali jste si špatnou zemi'

Když jsem viděla Trainspotting před 10 lety, říkala jsem si, že spisovatel Irvine Welsh má dost divokou a drsnou představivost. To samé jsem si ještě stále říkala ještě před týdnem (přesně po pěti měsících žití v UK), kdy jsem viděla pokračování jeho knihy T2: Trainspotting. Po čtvrtečním večeru jsem svou domněnku přehodnotila, zažila jsem totiž poprvé na vlastní kůži skrytou tvář Británie, které všichni znalí přezdívají CHAVS (čti čevs).

Podle Wikipedie je slovo CHAVS pejorativní přízvisko používaný v Británii k popisu jednoho konkrétního stereotypu. Jeho zástupci jsou mladí lidé, kteří se na veřejnosti nebrání násilnostem a ostrým verbálním útokům na kohokoli, kdo se jim dostane do hledáčku. Často nosí značkové sportovní oblečení doplněné zlatými doplňky. Přidala bych k tomu fakt, že jsou nezřídka pod vlivem alkoholu či drog, a jak jsem se doslechla z jejich rozhovorů, je mezi nimi vysoká úroveň nezaměstnanosti, pochází z rodin, které mají celou svou existenci postavenou na sociálních dávkách. Já jsem tento pejorativní stereotyp měla od sebe asi jeden metr a nazývala bych ho spíše smutnou realitou.

Ze života v Praze mám naučených několik nutných pravidel cestování v noci:

1) S pochybnými lidmi nenavazuji oční kontakt.

2) Když se pouštějí do interakcí s kolemjdoucími, dělám, že jsem neviditelná.

3) Pokud možno, jsem zjevem nenápadná, případně si dám na hlavu kapuci či čepici.

4) Vyhýbám se tmavým neosvětleným místům.

5) Držím se v místech, kde jsou i nějaké další ženy.

6) V dopravních prostředcích si po desáté zásadně nesedám do zadní části.

Asi jsem si po pěti měsících v Anglii příliš zvykla, nebo jsem byla po dni dobrovolničení v útulku a práci v kině unavená a už mi to moc nemyslelo. Každopádně poslední dvě pravidla tak nějak ztratily na významu.

Začalo to nevinně hudbou

Po konci směny jsem nastoupila do linky autobusu, která mi jezdí z práce přímo na kolej. Čtvrtek 22:30, autobus skoro plný. Jen pár míst bylo volných, a jelikož jsem celý den pobíhala na nohou, představa stát dalších 25 minut byla nemožná. Prodrala jsem se tudíž do nejzadnější části, kde byla pětisedačka obsazená jen z krajů. Jakmile jsem dosedla, bylo mi jasné, že jsem udělala chybu. Ještě jsem ani nepoložila batoh na zem a už se na mě upíraly čtyři páry očí, jako bych byla nějaký vetřelec. 3 holky a jeden kluk, věk kolem 20, všichni po plechovce piva v ruce a drzého výrazu ve tváři. No, budu muset tu cestu domů vydržet, třeba vystoupí dříve, napadlo mě a pro jistotu jsem si zapnula internet, abych se nemusela nápadně vyhýbat očnímu kontaktu. Mé pravidelné klimbání v autobus nepřipadalo v úvahu.

Začalo to nevinně, nejprve jsem si vyslechla jejich rozhovor s jednou další cestující, která si sedla vedle mě. Zaujalo je její tetování Hope (Naděje), tak jim vyprávěla o svém dětství v chudobě, rodiče nikdy nepracovali, v pubertě žila nějakou dobu na ulici, ale rozhodla se udělat změnu a přetnout ta rodinná osidla. Nyní má práci a zrovna dnes si našli s přítelem vlastní byt. Čtveřice začala skandovat, dokonce do mě ten kluk šťouchl a donutil mě ukázat palec nahoru - jakože pecka. Všimla jsem si, že má čtyři přední zuby komplet ze zlata.

Bohužel žena s Nadějí na stehni mě brzy opustila. Čtveřice se rozhodla pustit si na celý autobus v přenosném reproduktoru rap a v jeho pozadí se hádali o tom, kdo může, že jednu z nich v hospodě poznali a všechny je vyvedli. Raději jsem nepátrala, co provedla. Mezitím, se jednotliví členové čtyřčlenného gangu pouštěli do slovních šarvátek s kýmkoli, kdo se na ně otočil.

"Nelíbí se ti moje hudba?"

"Zpívej s náma, zahoď svoje zasr*** sluchátka!"

"Celý předek autobusu jsou čů****, kteří žijou nudný životy a neumí se odvázat!"

Začala jsem si pokyvovat hlavou do rytmu, čímž jsem si vysloužila jeden úsměv gangu.

Protože je originální znění se silným skotským přízvukem, kterým mnohdy nerozumí ani Angličani, dávám sem video se sice otřesným, ale srozumitelným českým dabingem.

Vše odlišné je zlé

Ke skutečnému Trainspottingu došlo, když si před dvě holky ze čtveřice sedl muž s dlouhými vlasy. Nejprve smích a nejapné poznámky dost nahlas, aby to slyšela velká část autobusu. Pak se jedna z nich - culíkatá - odhodlala k činu a zatahala velmi prudce kluka před sebou za vlasy. Žádná reakce, tak přitvrdila. Tentokrát se klukova hlava převrátila až dozadu a v její ruce zůstalo několik vlasů. Naštvaně se na ní otočil a řekl, ať toho nechá. Holka se jen smála a ukazovala kumpánům svůj úlovek - několik vlnitých vlasů. Z vedlejší sedačky přiskočila druhá - blondýna - a nebohého muže také zatahala za vlasy. Pohrozil jim, ať toho nechají, nebo že jim to vrátí, že mu nevadí, že jsou to ženy. Myslím, že těch slov musel pak velmi hořce litovat - culíkatou i blondýnu dovedl k zuřivosti, přičemž ta přede mnou, culíkatá, se začala sápat přes sedadlo, aby mu uštědřila ránu, a třetí, sedící vedle ní, měla co dělat, aby ji zadržela.

"Nezapomeň, že jsou tady všude kamery. Jestli se chceš prát, nech si to až na ven," nabádala ji polohlasem třetí členka zakrytá kapucí. Culíkatá si ulevila aspoň plivnutím na dlouhovlasou oběť. Divila jsem se, že v tento moment raději neustoupil a nepřesunul se do přední části autobusu. Já bych raději vystoupila z autobusu a počkala na další.

Tahání za vlasy pokračovalo doprovázené urážkami a nadávkami. "Jestli chceš být chlap, tak se ostříhej! Tak ty bys mlátil ženský? Já ti vymlátím všechny zuby, až budeme venku."

Jakákoli reakce v této fázi vedla jen k další eskalaci. Další vytrhané vlasy jako trofej, vzhlédla jsem a tři páry ženských oči se na mě upíraly, testovaly mne, donutila jsem se k chabému úsměvu, ale jim to stačilo. "Dokonce i ona se směje!" (Nejsem na sebe pyšná, ale když si dovolily na dvoumetrového kluka před sebou, co by asi udělaly mně, obklíčené, útěk by znamenal nejméně několik posbíraných ran ze všech stran.)

V určitý moment se na ty dvě otočil mladý černoch, a to bylo až až - "Co čumíš. Starej se o svoje čerňáku." Další poznámka patřila dlouhovlasému muži i černochovi - "My tady tohle netolerujeme, Vybrali jste si špatnou zemi. Vítejte v Británii." Tahání a šťouchání pokračovalo.

Kluk se zlatými zuby se věnoval své hudbě a zasáhl pouze tehdy, kdy to vypadalo, že culíkatá a blondýna strhnou bitku přímo v autobuse. K tomu došlo, když se kluka zastaly dvě sedicí holky před ním. Spustil se déšť řevu a nadávek. Ta v kapuci, která situaci většinou klidnila, se zničehonic zvedla a chtěla dát jedné z nich pěstí. Tentokrát ji držela culíkatá. Když dvojice holek vystupovala, kluk se zlatými zuby měl co dělat, aby udržel blondýnu na svém místě.

Chtěly vystoupit společně s tím nebohým dlouhovlasým klukem a zmlátit ho na ulici. Pak si řekly, že udělaly před kamerami až až, a tak se blondýna spokojila s mohutným plivancem a kopancem do klukových zad, když vystupoval.

Na svá pravidla už tak nezodpovědně nezapomenu, ač mě silný pud sebezáchovy a předstírání, že se směju tomu, co čtveřice dělá, tentokrát vyvedl z vyhrocené situace bez jakékoli újmy.

Upřímně jsem ráda, že se mě na nic gang neptal. Kdyby slyšeli, že nejsem místní, možná by se obrátili proti mně. Útočili na každého, na kom se jim nelíbil sebemenší detail.

Otázkou je, zda se s Brexitem nebudou podobné situace vyhrocovat. Velká většina lidí vždy dokázala a dokáže jednoduše podlehnout líbivým slovům velkých vůdců a vzít malé činy do svých rukou.

Říkám si, co by se muselo stát, aby se jim někdo postavil nebo se do toho vložil řidič? Ten během toho cirkusu jedinkrát nepromluvil. Kamery máme na každému rohu, ale co ve skutečnosti znamenají, když se situace vymkne kontrole? Nejsou pak ve výhodě ti, kteří nejdou pro činy, ať už jakékoli, daleko? Před kým nás chrání? Je tohle další budoucnost lidstva? Mechanický pomeranč 1984.

Nechci znít pouze negativně, Británie má pro mě neskutečné kouzlo, vždy mě přitahovala. Lidé jsou tu milejší než v Česku, životní úroveň je vyšší. Tato událost mi však připomíná, že doma je doma, a ať je jakékoli, člověk se tam necítí jako nezvaný cizinec (aspoň většinou). I to se však může velmi lehce změnit.