Nevyhnutelnost osudu
„Edwarde…volali z nemocnice. Konečně se probudil!“ tak zněla jediná slova mé matky, jakmile jsem přišel domů. Štěstím jen zářila a jakpak by ne, když se její nejstarší syn po dvou měsících bezvědomí probudil.
„Cože? Opravdu? To není možný…“ neměl jsem slov. Příjemný hřejivý pocit se mi ze srdce rozléval do celého těla. Tolik mi chyběl.
„Musíme ihned za ním,“ vykřikl jsem rozhodně a už si oblékal právě svlečenou bundu.
Kývla hlavou, podívala se na hodinky, chvíli přemýšlela a pak odpověděla: „Otci jsem to už volala. Sejdeme se s ním za půl hodiny v nemocnici. Takže abychom vyrazili co?“
Vyzařovalo z ní něco, co jsem u ní ještě neviděl- mladistvá jiskra. Nebudu Vám lhát, věděl jsem moc dobře, že matka měla vždy raději staršího Williho než mě, ale nikdy jsem mu to nezazlíval. Jak bych mohl, nemohl za to; naopak většinu času si přál, aby tomu tak nebylo. Teď však nebyl čas na zbytečné myšlenky- konečně uvidím svého milovaného bratra a vše bude zase takové jako dřív.
Do nemocnice jsme dorazili přesně ve smluvený čas. Otec na nás už u vchodu čekal. Z jeho kamenného obličeje jste nikdy nevyčetli, jestli byl šťastný, smutný nebo rozzlobený. Nikdy nedával najevo své pocity, bral to jako slabost a dnes tomu nebylo jinak. Přesný opak naší matky. Pozdravem se nám stalo jen odměřené pokývání hlavou. Na slova nebyl čas, navíc nikdo nevěděl, co by měl a neměl říct, takže jsme se raději vydali známou cestou do Willova pokoje.
Jakmile jsem ho uviděl, jak si nás svýma modrýma očima měří, když jsme vešli, spadl mi kámen ze srdce. Do poslední chvíle jsem měl pochyby, ale přece to jen byla pravda. Něco mi však na něm nesedělo. Poté, co si nás pořádně prohlédl, neztrácel jeho obličej zmatený výraz, který jsem u něho nikdy neviděl. Jistě je to způsobené tím probuzením, namlouval jsem si.
Celá ta situace byla bizarní- místo abychom oslavovali, nikdo se neodvážil promluvit. Pak jsem si všiml doktora Lewise, kterého jsem do té doby nepostřehl, jak si stoupl vedle Williamovy postele a rozhodl se prolomit naše tichá muka.
„Dobrý den Blackovi, jsem rád, že jste přijeli tak rychle. Jak můžete vidět, u Vašeho syna nedošlo k žádnému poškození způsobené dvouměsíčním komatem. Prošel všemi testy, ale jedna věc by tu byla.“ Už je to tady, něco je s ním špatně, začal hulákat alarm v mé hlavě. Třeba nemůže chodit nebo má porušený mozek a už nebude takový jako dříve. Co když se mu změnila osobnost.
Všichni jsme čekali, až to doktor dořekne. Pohlédl jsem na matku- obličej ztratil trochu barvy, ale stále se usmívala; na otce - no však víte.
„William trpí amnézií-“ začal s vysvětlování, ale otec mu skočil do řeči.
„Tím myslíte, že ztratil paměť? Jak moc?“ v jeho hlase byl patrný vztek. To nebylo podle jeho plánu.
„Ztratil veškeré vzpomínky, které před tou nehodou měl. Zkrátka vše. Dokonce zapomněl i své jméno.“ Jeho slova měla stejný účinek, jako kdyby na nás vytáhl zbraň, všichni jsme hrůzou oněměli a zírali na něho s otevřenou pusou. Dobře, skutečnost nebyla tak hrozná, jak jsem si představoval, ale stejně to byla rána. To bude zase dobré, ujišťoval jsem se.
„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se matka rozklepaným hlasem, jakmile se z jejího obličeje i ta poslední barva a její úsměv vzal za své.
„To nemůže nikdo s určitostí říci. Možná dny, možná týdny, možná roky.“ Z matčiných úst vylétl šokovaný výkřik.
„Kdy se bude moct vrátit domů?“ zeptal jsem se potichu.
„Není důvod, abychom ho tady déle drželi. Ještě musíme počkat na pár výsledků, ale pak si ho můžete odvést. Počítám tak do tří dnů.“
Když uviděl naše zlomené výrazy, ještě dodal: „Bude to pro vás ze začátku velmi těžké, ale uvidíte, že se vše vrátí do normálu. Teď Vás s ním nechám o samotě,“ a s povzbuzujícím úsměvem odešel z místnosti.
Jestli do té doby panovala dusná atmosféra, tak po odchodu doktora byla přímo dusící.
„Takže vy jste moje rodina?“ snažil se s úsměvem zapříst rozhovor Willy, ale výsledek byl spíše opačný. Matka propukla v pláč, otec se ještě více zahrabal do své nepropustné schránky a mě bodlo u srdce. Asi máme před sebou velmi dlouho cestu.
Nechtěl jsem ho v tom nechat, přece jen to byl můj bratr, který patřil do mého života celých osmnáct let, i když si to nepamatoval.
„Ano, to jsme. Já jsem…ehm…tvůj bratr Edward,“ nutil jsem se k úsměvu a snažil ignorovat matčiny zesilující vzlyky.
„Tohle je náš otec Charles a naše matka Eleonor. Jsme rádi, že si se konečně probral. Ty dva měsíce byly neúnosné.“
Stejně rozpačitě pokračoval náš rozhovor dalších pět minut, přičemž ani jeden z rodičů neřekl ani slovo. Slíbili jsme mu, že pro něho za tři dny přijdeme (tedy já jsem to slíbil) a spěšně jsme se rozloučili (otec kývl hlavou a matka se na Willa skrz zaslzené oči konečně podívala.)
Konečně nastal pátek a já a moje matka jsme mohli dojet pro mého znovunarozeného bratra. Už na nás čekal se sbalenou taškou, převlečený do normálního oblečení, přičemž jeho nezkrotné blonďaté vlasy se po dvou měsících konečně setkaly s hřebenem. Cesta probíhala v klidu, vlastně až v mrtvolném klidu, ale matka se poprvé odhodlala na Willyho promluvit.
„Williame, doufám, že ti to nebude vadit, ale dnes večer k nám přijde většina příbuzných a někteří tví kamarádi, aby tě přivítali zpět doma. Nejsi na to moc unavený?“
„Ne nejsem, ale co budou říkat na to, že si je nepamatuju?“ zeptal se nevinně.
„Skoro všem jsme to již oznámili a vzali to velmi dobře,“ snažil jsem se ho uklidnit.
„Tak dobře.“
Když jsme dorazili domů, bylo poledne, což znamenalo, že otec byl v práci a matka půjde navštívit svůj oblíbený fitness. Konečně budu mít klid si o všem promluvit s Willem o samotě.
Po prohlídce bytu, kdy Willy vypadal spíše jako návštěvník muzea, jsem mu ukázal jeho pokoj, nechal ho chvíli o samotě, aby všechno vstřebal, a odklidil se do obýváku.
Asi po půl hodině přišel v domácím oblečení a sedl si vedle mne na gauč. Jeho výraz byl plný zmatku a cizosti.
Odkašlal si. „Přijde dnes večer teta Sophie?“ zeptal se mě zčistajasna. Copak si na ni pamatoval? To přece nebylo možné. A jako by mi četl myšlenky, s pokrčením ramen dodal: „Našel jsem od ní starý dopis.“
„Aha…ne určitě nepřijde. Vlastně nás nenavštívila už několik let, protože to rodiče tak chtěli. Prý by na nás měla špatný vliv. Jo teta Sophie, sestra našeho otce, byla vždy úplně jiná než celá naše rodina,“ odpověděl jsem mu s pobavením.
Rozhodl se změnit téma. „Ty trofeje a medaile jsou všechny moje?“
Přikývl jsem. „Byl…ehm jsi nejlepší plavec ve městě, ne-li v zemi, stejně tak tomu bylo na střední škole. Pamatuju si, když mi bylo asi pět, tobě asi osm a učil jsi mě plavat. Už v té době tě nedokázal nikdo porazit. Vždycky všichni říkali: ‚Ten William se musel narodit s ploutvemi a blánami mezi prsty.‘ Jinak naučil jsi mě plavat asi za dvě hodiny,“ řekl jsem mu a obdivně se na něho podíval. Je pravda, že Willy měl vše - lásku matky, výborný prospěch ve škole a úspěch v plavání. Nikdy jsem mu to nezáviděl. Dalo by se říct, že já jsem byl introvert, zatímco on extrovert; pozornost ostatních si zkrátka užíval, já ne.
Čekal jsem, že se usměje svým obvyklým čtveráckým úsměvem, ale bylo na něm vidět, že je spíše na rozpacích.
„Miloval jsi vítězství víc než cokoli jiného. Pamatuji si, že po jednom závodě sis mě vzal stranou a pověděl mi: „Eddie, nikdy se nenech zastrašit nepřítelem. Důležitý není protivník, ale ty sám, Když s někým soupeříš, soupeříš hlavně sám se sebou,’ nikdy jsem na ta slova nezapomněl.“
„Teda byl jsem docela domýšlivec, co?“ vyhrkl bez obalu.
„Cože? Ne…nebyl…ehm…“ jeho reakce mě šokovala. Jak mohl o sobě takhle mluvit? Dobře ztratil paměť, ale copak si to pravý Willy, náš Willy zasloužil? Ten nový mi začal vadit. Nikdo nebude takhle mluvit o mém bráchovi, ani on sám.
„Byl jsi nejlepší bratr, jakého jsem si mohl přát. Vím, že si z toho nic nepamatuješ, ale musíš mi věřit.“
Přešel to mávnutím ruky a ještě si posměšně odfrkl. To mě bolelo. Sakra, co to s ním bylo? Tohle už nebyl můj bratr a srdce se mi při těch myšlenkách stahovalo. Cítil jsem se dotčeně a zrazeně. Nestačilo, kolik jsem si toho vytrpěl, když byl v komatu? Musí to pokračovat i teď?
Víra mě však neopustila. „ Kdy se chceš vrátit na univerzitu a k plavání?“
„Hele myslím si, že to už není pro mě. Nechci si nic dokazovat. Chtěl bych žít jinak než doposud.“ Nemyslel jsem si, že mi řekne něco, co by mi ještě více ublížilo, ale stalo se.
„Jak jinak?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Chtěl bych cestovat, žít ze dne na den. Když se podívám kolem sebe, vidím jen přepych, stereotyp a nudu. Pardon, ale tak ne.“
„Ale táta chce, abys dostudoval práva a převzal po něm firmu! To byl sen, který sní už od tvého dětství.“
„Tak proč to nedá tobě?“ odsekl s ledovým úsměvem.
„Já bych nemohl vést tak velkou firmu, raději budu pracovat jako nakladatel. To je můj sen.“
„Aha. Takže ty si můžeš žít, jak chceš, ale já tak, jak chtějí druzí? Ani mě nenapadne. Nejspíš stejně brzo vypadnu.“ To pro mě byla poslední rána. Vymluvil jsem se na bolest hlavy a odešel do svého pokoje. Willy a odejít? Copak nebyl pryč dost dlouho? Co se týče mého snu, bylo to tak, že já jsem měl vždy volnější život než můj bratr. Vkládali do něj všechny naděje, zatímco mě nechali být. Nevím, možná věděli, že nejsem tak schopný jako on, možná proto, že byl prvorozený. Já bych to však nikdy nevyměnil. Abych na to všechno zapomněl, lehl jsem si do postele a brzy usnul neklidným spánkem.
Po pohledu na budík jsem zjistil, že jsem spal skoro dvě hodiny. Šel jsem se podívat po Willym. V obýváku nebyl, ve svém pokoji také ne, zkrátka nikde v bytě. Začal se mnou cloumat strach. Co když se rozhodl odejít už dnes? Večer se koná ten večírek, snad nebyl tak bezohledný, aby se ho neúčastnil. To matku zabije a otce rozčílí.
Všechny nervy ze mě opadly, když se otevřely vchodové dveře a objevil se v nich Willy. V ruce držel nákupní tašky a poprvé od svého probuzení se usmíval. Bylo vyhráno. Jistě ho ty předešlé intuitivní nápady přešly a hodlal se vrátit zpátky na zem.
Beze slov odešel do svého pokoje a pečlivě za sebou zavřel. Tahle jeho nová tajnůstkářská část se mi moc nezamlouvala. Nikdy předtím jsme před sebou neměli tajemství, ale vše nemůže být stejné.
Do sedmi hodin, když začali přicházet hosti, jsem bratra neviděl. Nepochybně byl nervózní před setkáním s tolika „cizími“ lidmi. Objevil se zcela nečekaně uprostřed davu v obývacím pokoji. Ihned na sebe upozornil svým oblečením (obyčejné džíny a triko) které všechny šokovalo, ale dávali to za vinu jeho nemoci a s rozpačitým pousmáním to přešli.
„Tady jsi,“ řekla matka, jakmile Willyho zmerčila, popadla ho za paži a táhla ho na malé podium v rohu pokoje, aby byl jasným středem pozornosti.
Významně si odkašlala. „Jsem ráda, že jste se tu dnes večer sešli v tak hojném počtu. William jistě ocení Váš zájem. Ještě než mu dám slovo, chtěla bych Vám moc poděkovat, že jste pro naši rodinu byly v té těžké době neuvěřitelnou oporou. Jak vidíte, štěstí se k nám zase obrátilo čelem.“ Potlačila slzu a máchnutím ruky dala slovo svému nejstaršímu.
Všichni upírali své zraky na mého bratra, které mu to snad poprvé v životě nebylo příjemné. Vypadal jako by byl raději zpátky v komatu než tady, před všemi těmi lidmi. Bylo mi ho líto, ale zároveň to bylo nevyhnutelné.
Promnul si ruce a rozpačitě začal. „Ehm…dobrý večer. Také Vás tu vítám a souhlasím se vším, co řekla má matka, ale o jedné věci, se kterou bych se Vám rád svěřil, jistě neměla ani tušení.“ Momentální ticho se po jeho slovech ještě prohloubilo a oči posluchačů se zvědavě rozšířily. Lačnili po novinkách a skandálech, pokud se netýkaly jich samých. Tuhle stránku naši společnosti jsem nesnášel ze všeho nejvíce. Matka zbledla, jak se v poslední době stalo zvykem, na otce jsem se raději ani nepodíval.
A Willy pokračoval: „Nedokážete si představit, jaké to bylo, když jsem se probudil. Připadal jsem si tak svěží a znovuzrozený. Jako nepopsaný čistý papír. Netížily mě žádné vzpomínky ani myšlenky na to, co se mnou bude. A když jsem začal poznávat svůj minulý život, řekl jsem si, že na ten papír začnu psát od začátku, jinak…pokud mi rozumíte.“
Půlka obecenstva vypadala, že jaksi rozumí a druhá půlka si to domýšlela po svém, ale všichni přikyvovali, aniž by jim došlo, kam Willyho slova vedou. Měl jsem špatné tušení.
„Rozhodl jsem se, že odejdu z domova a začnu žít, tak jak uznám za vhodné.“ Jeho slova odřízla všem dýchací trubice- s vytřeštěnýma očima začali lapat po dechu. Pohled na nás byl jistě úžasný, jak jsem usoudil podle bratrova úsměvu. I přes to, co řekl, jsem musel uznat, že dramatičnost a schopnost upozornit na sebe mu zůstaly. Nemohl přece jen tak odejít, nechat za sebou všechno, nechat za sebou nás. To přece nejde, tak to nefunguje u lidí naší společenské vrstvy. Všichni zůstávají na místech, která jim jsou předem určená. Když jsem slyšel své myšlenky, byla mi hanba. Rodiče mne tomu pěkně naučili, že jo? Na druhou stranu mě bolelo pomyšlení na kdovíjak dlouhou nepřítomnost pro mě nejdůležitějšího člověka.
Matka propukla v pláč, stejně jako obě naše babičky, otec poprvé vyjádřil své pocity- vztek a ostatní hosté jednoduše nebyli schopni jediného slova. Willy si s tím nelámal hlavu, sešel z podia a odešel do své ložnice. Večírek jsme brzy potom ukončili.
Ptáte se, co bych řekl, kdybych měl reagovat na bratrovo chování? Sobecké, ale oprávněné.
Mohl jsem mu sdělit svůj názor a snažit se ho přemluvit, ale copak jsem na to měl právo? Byl to jeho život a nikdo za něj nemohl rozhodovat. Jednadvacet let byla až příliš dlouhá doba na domácí vězení.
Víte, když otec založil vlastní právnickou firmou, ještě předtím než se Willy narodil, práce se pro něj stala vším. Přestal se věnovat matce, pokud vůbec chodil domů tak jedině pozdě a už s ním nebyla žádná řeč. Ona to velmi těžce nesla. Milovala ho, jako nikoho jiného a nemohla se přes tuto zradu přenést. Hledala, jak by se mu pomstila nebo na něj zapomněla, ale neopustila ho, i když nic jiného, byl pro ni dobrým přísunem peněz. A pak přišel na svět Willy. Aniž by to tušil, stal se matčiným světem. Dalo by se říci, že ho až patologicky milovala. Vkládala do něj všechny své naděje, trávila s ním celé dny i noci a jak rostl, její vliv se ještě zvětšoval. Donutila ho začít s plaváním, a i když se ukázalo, že to byla dobrá volba, Willy sám si to nevybral. Pamatuju si, jak mi jednou řekl- víš plavání je pro mě jako droga, přináší mi neuvěřitelné pocity, ale zároveň mě ničí. Vždy chtěl malovat, ale o tom nemohla být před matkou ani řeč. Vysmála by se mu. Takový byl jejich nezdravý vztah.
Ráno po večírku jsme našli bratrův pokoj prázdný. Zabalil si nejnutnější věci, a jak řekl, tak odešel.
Nechal nám jen malý lísteček. Stálo na něm:
„Omlouvám se Vám za všechny nepříjemnosti, které jsem svým včerejším výstupem způsobil, ale nemohl jsem jinak. Tento život není pro mě. Nebojte se, budu v bezpečí, ale neřeknu Vám kde, abyste mne nemohli hledat. Chápejte, že to tak pro všechny bude nejlepší. Děkuji Vám za vše, co jste pro mě celých jednadvacet let dělali. Teď je čas abych se postavil na vlastní nohy. Nashledanou, Váš William.“
Od té doby jsme o něm několik měsíců neslyšeli, ale život šel víceméně dál. Otec trávil v práci ještě více času, mohli jsme oslavovat, když se jednou za měsíc objevil doma. Matku celý zvrat po několika dnech uslzených záchvatů donutil, aby si našla jiného koníčka než svého ztraceného syna- mě. Mohu Vám říct, že po několika dnech, kdy suplovala můj stín, jsem nechápal, jak to mohl Willy tak dlouho vydržet. Snažil jsem se jí zbavit, bohužel však měla léta praxe. Chápal jsem, proč jí nikdy neřekl svůj názor, matce se nedalo odepírat to, co chtěla, jinak by propukla v pláč, a kdo by chtěl vidět svou matku brečet? Nechal jsem ji, ale raději jsem se vyhýbal našemu kontaktu.
8. leden- pamatuji si ten den jako by to bylo včera. Otec byl výjimečně ráno doma a tak jsme se rozhodli společně posnídat. Četl noviny a já si s matkou povídal o škole. Znenadání jsme se všichni tři podívali ke dveřím- stál v nich Willy a smutně se usmíval. Za tu dobu se vůbec nezměnil, jen měl v obličeji zdravější barvu a o něco delší vlasy. Nejdřív jsem si myslel, že špatně vidím, ale opravdu to byl on. V očích měl však nesmírnou bolest, jakou jsem nikdy u žádného člověka neviděl. Matčin hrníček spadl na zem, otcův obličej zrudl a mé srdce se zastavilo. Celý ten okamžik mi připadal jako scéna z dramatického filmu, kdy se po strastiplné cestě všichni opět setkají, ale tohle byla realita.
Willy položil svou cestovní tašku na zem a odkašlal si. „Vrátil jsem se,“ sdělil nám jasnou skutečnost a jeho hlas byl nepřirozeně vysoký a tichý.
„Vzpomněl jsem si.“
Bylo až neuvěřitelné, jak se po těch třech slovech vrátilo vše do starých kolejí. Matka měla zpátky svůj smysl života, já milovaný vzor a otec nedobrovolného nástupce. Willy chodil opět do školy, zase plaval, potají maloval, ale skoro s nikým nemluvil.
Když jsem se ho ptal, kde byl a jak žil, nebránil se odpovědím.
Hned po návratu z nemocnice našel u sebe v pokoji dopis od rodinou nenáviděné tety Sophie a bylo mu hned jasné, že jedině ona ho pochopí. Odjel k ní a prožil nejlepších sedm měsíců svého života. Vyprávěl mi, že teta má obrovský dům se zahradou, kde začal malovat a také pracoval jako prodavač v jejím uměleckém ateliéru. Byl volný a šťastný, ale měl tušit, že to nebude mít dlouhého trvání. Nejprve se to začalo projevovat, když si vzpomněl na svá oblíbená jídla, pak se mu vybavila vzpomínka na první vyhraný závod, na naše dobrodružné výpravy, na první jízdu ve vlastním autě, zkrátka na všechno. Už nemohl žít tak svobodně jako do té doby, vzpomínky ho táhly zpět. Po pár dnech se rozloučil se smutnou tetou, nasedl na první vlak a vrátil se domů.
To byl příběh mého bratra, který mi vyprávěl s krvácením v srdci a s bolestí v očích. Začal jsem ho chápat. Dokonce mi během těch pár dní, co byl doma, přirostl k srdci více, než kdy dřív. Svěřoval se mi oddaně se svými pocity, ale já byl moc nechápavý a nikdy nepoznal, jak moc ho tento život ubíjí.
Myslím, že to byl pátek. Willy šel jako každé ráno do bazénu, aby se protáhl. Na odchodu mne objal a zmizel ve dveřích. Byl jsem hloupý a nevěnoval tomu pozornost. Odešel jsem do školy a ve dvě odpoledne mi zavolal otec. „William je mrtvý…spáchal sebevraždu,“ jeho hlas přímo plakal. Připadalo mi, že je konec světa, že když umřel Willy, tak musíme zákonitě umřít i všichni ostatní. Najednou se kolem mne odehrávalo vše neuvěřitelně rychle. Vylovení těla z bazénu, identifikace, poslední rozloučení, pohřeb. Nic z toho jsem pořádně nevnímal. Nepotřeboval jsem pro něj truchlit veřejně, celé mé nitro truchlilo. Je ironické, že po jeho odchodu jsem mu teprve zcela porozuměl. Usmířil jsem se s ním.
I přes všechny těžkosti, které jsem poslední dobou s bratrem zažil, jsem pochopil, že pravý Willy nebyl ten, kterého jsem znal celý svůj život, ale ten kterého jsem znal tak krátce a tak povrchně. Opravdový Willy byl nespoutaný, snící a volný jako pták. To v něm naši rodiče jednadvacet let potlačovali, ale nějak si to cestu najít muselo, i když v tomto případě to byla nehodou zaviněná amnézie. Přál bych si s ním strávit více času, než nám bylo dopřáno. Přál bych si více ho poznat. Doufám, že ty měsíce u tety, žil šťastně a naplněně.
Nikdy na tebe nezapomenu bratříčku, naučil jsi mě spoustu věcí, ale nejdůležitější z nich bylo: Vždy jdi za svým snem, za nikým se neohlížej a nezastavuj. Lidé budou do našich životů vplouvat a zase vyplouvat, ale naše sny zůstanou, pokud jim věříme.